Nastavit jako domovskou stránku Přidat do oblíbených
  Počasívíce >>
Neděle 24. 9.

Dešťové přeháňky
14°C /10°C
Pondělí 25. 9.

Dešťové přeháňky
15°C /9°C
  Nejčtenější články


  Spolupracujeme

Podpořte nás a přidejte si odkaz na Vaše stránky.

>> vybrat zdrojový kód odkazu

  Kontakt
E-mail: info(at)ctusi.info
 


Leïla Slimani: Něžná píse - recenze knihy
Subtilní psychologie, růžový obal, pusinky… No, a pak přijde šok z první kapitoly. A víc už nebudu prozrazovat, ale rozhodně musím dát za pravdu větou na přebalu knihy: „Tenze je permanentní. Čtenář, otřesený hned první řezavou větou, je připoután napětím, které ani na chvíli nepolevuje.“

Ne, nepřejte si znát tu první větu, kterou celý příběh začíná… Je to jako první kapitola nějaké severské krimi, a i když jsem prvních několik desítek stran nechápala, proč si autorka tak strašně podtrhla nohy tím, že hned na úvod prozradila konec, nakonec mi to došlo. Tím učinila totiž každou větu, každou jemnou emoci, každé sdělení mezi řádky ještě mocnějším! Kdybyste nevěděli, jak celý příběh skončil, vnímali byste celý příběh jinak, snad obyčejněji? Nebo s přílišným nadšením? Tuctově? Možná… ale tenhle geniální tah se ukázal i v samotném závěru jako něco, co i přes to nervydrásající napětí, chcete dále prožívat.

Klidně přiznám, že mě mrzí, že autorka se více nevěnovala tomu, jak se události děly řekněme – poté, co se udála poslední kapitola. Jedna kapitola navíc, třeba i jedna věta…. Něco…. Ale ono t nedořečené cosi má také své neodolatelné kouzlo.

Ono totiž v tu chvíli už máte nervy nepozorovaně nadranc!

Být matka, chůva nebo prostě jen žena?

Knihu ocení ženy. Matky… ženy, pro které možná mateřství bylo krutým prohlédnutím. Možná kvůli tomu, že přišly o pracovní zařazení, možná kvůli tomu, že přišly o partnera, o jistoty, o svůj vlastní život – možná protože každou někdy napadlo, jak plíživé a emocionálně náročné to je vězení. A pak si jako přesně tvarovaná náplast na vlastní skrývané hnisavé bolesti sedne třeba takováto část knihy:

Kolem vymrzlé skluzavky se shukují chůvy a jejich dětská armáda. Ve svých naducaných bundách, které jim brání v pohybu, pobíhají děti jako tlusté japonské panenky, s fialovými prsty a nudí u nosu. Vydechují bílou páru a rozplývají se nad tím. Miminka v plné polní pozorují z kočárků své starší sourozence. Možná pociťují stesk a netrpělivost. Jistě se nemohou dočkat, až budou moci šplhat po dřevěném žebříku a trochu se zahřát…

… Jsou tu i matky s roztěkanými pohledy. Ženy, které nedávný porod odsunul na okraj světa a jež tady na lavičce cítí tíhu svého ještě stále povislého břicha. Nesou své tělo plné bolesti a výměšků, tělo páchnoucí zkyslým mlékem a krví. Vláčí ho za sebou, tohle tělo, kterému nedopřeji odpočinek ani péči…

… Nějací muži tu jsou také, ale mezi nimi a lavičkami, pískovištěm a dětmi tvoří ženy neproniknutelný obranný obal. Potulující se muži, muži, kteří se zajímají o svět ženušek, vzbuzují nedůvěru. Ti, kteří se usmívají na děti a pokukují po jejich buclatých tvářičkách a nohou, jsou odehnání. Babičky nad tím vzdychají: „Všichni tihle pedofilové, co jich dneska je. To za nás nebylo.“

Je to kniha úvah o životě, které si povíme jen s nejlepší kamarádkou, a mnohdy ani s ní. Které nepatří na světlo, protože se „nesluší“. Kniha, ve které sledujete ostřížím zrakem zúčastněné, protože víte, tušíte, že je něco špatně… že je někde nějaké trauma, které musí dříve či později vyvstat na povrch. Drsný život a zkušenosti vedle celkem poklidného a zajištěného žití. Luxusní vana a voňavé mýdlo vedle prohnilé dřevěné sprchy. Emoce vyšponované do maxima.

Neustále přítomný tlak

Ano, tlak a napětí, to jsou dvě slova, která asi nejlépe charakterizují Něžnou píseň. Jen těžko ale do poslední chvíle zjistíte, co přesně vás tak napíná, drtí, zajímá… ach bože, ještě že tohle je JEN kniha, říkáte si občas. I když tolikrát dokáže vplout do nejděsivějších lidských úvah, které přicházejí na mysl ve stavech extrémního vyčerpání. Ale někdy přichází až infantilní radost:

„V metru, jež ji vezlo k domovu, byla Myriam netrpělivá jako čerstvě zamilovaná dívka. Celý týden děti skoro neviděla a usmyslela si, že dnes se bude věnovat jen jim. Zalezou spolu do manželské postele. Zlechtá je, zlíbá, bude je objímat, až se jim to líbit nebude. Až se začnou bránit.

Dívá se na ně zpoza koupelnových dveří a zhluboka se nadechne. Cítí bezhlavou touhu nasytit se jejich kůží, pusinkovat je na ručičky, slyšet, jak svými hlásky říkají „maminko“. Najednou si připadá sentimentální. Tohle s ní udělalo mateřství. Občas ji to trochu ohlupuje. Vidí výjimečnost v něčem, co je banální. Bezdůvodně se dojímá.“

Ne, není to bezdůvodně. Za mne – je to silné psychologické drama ženské mateřské duše v koloritu dnešní Paříže. Vzaté ze všech možných a lidských úhlů.

O autorce:

Leïla Slimani (1981) se narodila a vyrůstala v marockém Rabatu v zámožné rodině, otec pracoval jako bankéř a matka byla jednou z prvních žen-lékařek v Maroku. Leila po maturitě na Francouzském lyceu v Rabatu odjela studovat do Francie. Vystudovala Institut politologických studií v Paříži, chvíli se pokoušela prosadit i jako herečka. Roku 2008 začala pracovat pro redakci týdeníku Jeuna Afrique, kde svými články pokrývala oblast severní Afriky. Od roku 2012 pokračuje v práci pro časopis jen externě, naplno se věnuje psaní. Její první román V lidožroutově zahradě (vyjde v Argu), vzbudil velkou odezvu u literárních kritiků, kteří o něm psali jako o šokující verzi Paní Bovaryové naší doby. Za druhou knihu Něžná píseň, získala Goncourtovu cenu za nejlepší román.

Vydalo nakladatelství Argo, 2017, www.argo.cz

autorka recenze: Renata Petříčková






Dnes je Sobota 23.09.2017
Dnes má svátek: Berta
Zítra má svátek: Jaromír
východ slunce 05:55
západ slunce 17:54
  Aktuální kurzy měnvíce >>
  Naposledy okomentované články
  Facebook
Aktivních RSS kanálů: 280 (c)2009 CTUSI.INFO info@ctusi.info powered by TECTONIC web engine (Profi-weby.cz)

Vypněte prosím AdBlock alespoň při prohlížení webu CTUSI.INFO

Bez příjmů z reklam to neutáhneme.
Děkujeme! Zavřít